Můj příběh

Asi je načase trochu víc představit můj příběh – jak jsem se k psaní dostala.

Jako malá jsem nutila svou nejlepší kamarádku Ivanku hrát loutkové divadlo pro naše rodiče, a když mě znudila klasická díla (pro která jsme často neměly patřičné loutky), jala jsem se napsat pro nás vlastní divadelní hru. Jmenovala se Tajemná noc. Vznikla v mých devíti letech. Jak podotkla moje současná kamarádka, vynalezla jsem tehdy novou formu – v prvním dějství popíšete sen, a ve druhém dějství to vše zopakujete s tím, že tentokrát se to děje doopravdy a máte to dvakrát tak dlouhé 🙂

Ve 12ti letech jsem si pak začala psát deník. Když jsem si ho 7. února (na svůj svátek, aby se to dobře pamatovalo) roku 1989 založila, začala jsem ho těmito slovy: „Začínám psát deník. Ale jak se znám, tak by to měl spíš být měsíčník. Mě to totiž vždycky chytne na dva tři dny, v nejlepším na týden, a pak dlouho nic, a pak zase…“

Předtím jsem měla za sebou již jeden neúspěšný pokus o psaní deníku z roku 1986 (kdy mi bylo 10 let), kde jsem v prvním zápisu hrdě zaznamenala: „Dnes jsem byla na kole“ a tím deník skončil. Pak dlouho nic nenásledovalo.

Od roku 1989 však deník píšu pravidelně i téměř 30 let poté. Zmiňuju to celé sem proto, že ze svých deníků čerpám pro své knihy. Především Míša v síti se o moje deníky velmi opírá, ale i moje nejnovější Pouštní včela.

(Perlička: V pubertě jsem měla v úmyslu po navršení dospělosti odjet pracovat do Ameriky. Začala jsem si proto v 17ti letech psát deník anglicky. Pokračovala jsem v tom setrvačností následujících dvacet let (!), přestože jsem úmysl odjet do USA dávno opustila, neb jsem našla svou Ameriku i v Praze. Takže když teď chci své deníky používat pro tvorbu, musím samu sebe překládat… Grrr :))

O dost později, konkrétně ve 14ti letech, jsem se pak s tvorbou rozjela ve velkém. Ještě chvíli mě drželo divadlo, kdy jsem nejprve napsala „scénář“ pro balet vymyšlený na Mozartův Menuet D dur. V té době jsme měli doma především klasickou hudbu, čímž jsem byla ovlivněná, a také mě naši vláčeli z jednoho divadelního představení na druhé. Scénář baletu tak nese prvky ledačehos, co už někdo vymyslel přede mnou 😉

Následoval pokus o napsání komiksu. Ráda jsem kreslila, a přišlo mi, že si ho budu umět kreslit sama. Ukázalo se ale, že vymýšlím příběh rychleji, než ho stíhám malovat. Navíc se obrázky pořád opakovaly, a to mě taky nebavilo. Takže komiks (o tom, jak tři kamarádky z Jižního Města objevily u metra tajnou jeskyni, kde našly zařízení a deník desetiletého Vládi z druhé světové války, který tam zahynul) zůstal nedokončen.

Podobný osud potkal mou první skutečnou „knihu“, kterou jsem pojmenovala Hanka. Zápis v mém deníku s datem 26. dubna 1990 praví tajnou abecedou: „Mám ještě jedno tajemství, které neví ani Ivča. S´KˇUX  MPKŽMX [sic, včetně čárky a háčku takto], která se LOGPXLG: JCPMC. A to taky nikomu neřeknu.“ (pozn. přepisu – znamená to “Píšu knížku, která se jmenuje: Hanka.”)

Tajit jsem to chtěla proto, že mi připadalo intimní psát knihy. Už tenkrát jsem do svého psaní dávala kus sebe a zdálo se mi, že nikomu do toho nic není. Tyhle pocity jsem musela překonat, když jsem se rozhodla začít své knihy nabízet ke čtení nejdřív kamarádům a známým a posléze i je vydávat.

Hanka vyprávěla příběh dospívající dívky, která se chodí starat o pětiletou Haničku z nedalekého dětského domova, a postupně se dozvídá Haniččin šokující příběh o tom, proč skončila v dětském domově.

Stejně jako dobrodružný komiks však Hanka zůstala nedokončená. Když jsem se dostala ke kritickému bodu ve vyprávění, bylo to pro mě příliš silné a nedovedla jsem pokračovat. Odložila jsem pero a od té doby se Hanky nedotkla. Rukopis nicméně dodnes vlastním.

Dospívání

Hanka představovala předěl v mé tvůrčí kariéře. Od té doby jsem už nikdy nepřestala psát. Ještě jsem se nepovažovala za spisovatelku, jen se mi zdálo přirozené trávit čas psaním knih.

Následovala řada ještě stále nedokončených příběhů: Dvojčata o dvou jednovaječných dospívajících sestrách, které se přistěhují na pražské sídliště, přičemž jedna je družná a veselá a druhá je introvertní a zalezlá doma a čte si, na čemž je postavená zápletka.

Další nedokončenou knihou byl Roman a hvězdy z doby, kdy se zrodila má vášeň pro astronomii (která mě nikdy neopustila a dnes je silnější než kdy předtím), což je příběh o dvou dospívajících, které pojí vášeň pro hvězdy – a samozřejmě milostný románek.

Skutečným milníkem však byl rok 1992 (mých 15-16 let), kdy jsem konečně dokončila svou první knihu. Jmenovala se Když jsou na to dva a vypráví příběh o 16leté bílé dívce Kelly z lepší soukromé školy, která musí tajit svůj vztah s 18tiletým černošským chlapcem, a když se provalí, utečou spolu. Knihu jsem si sama přepsala na stařičkém psacím stroji a sama „svázala“. Rukopis dodnes vlastním.

Byla to také první kniha, kterou jsem se odvážila dávat číst. Odezvu jsem měla pozitivní, ale nedá se říct, nakolik byla upřímná. Nicméně mě povzbudila k dalšímu psaní.

Moje další knížka, opět dokončená, nesla název Americký sen a vyprávěla o tom, jak 18tiletá dívka odjede do USA za prací a najde tam štěstí i životní lásku. Ten příběh jsem milovala. Dala jsem ho přečíst své nejlepší kamarádce na gymplu, a ta mi ho příšerně strhala – jak je příběh plochý, nezajímavý, a od samého začátku je jasné, jak dopadne.

Tenkrát mě to hrozně vzalo a rozhodla jsem se, že naprosto přestanu s psaním, protože to prostě neumím. Dnes jsem však té kamarádce naprosto vděčná, že ke mně byla upřímná. Ta kniha JE plochá. JE nezajímavá pro kohokoli jiného než mě samotnou. Protože to byl zachycený můj sen na papíře. Nebyla to kniha jako taková.

Poté, co jsem se z toho otřesu vzpamatovala – bylo to v lednu 1994, v mých 17ti letech, jsem měsíc poté začala psát svou první vydanou knížku Nikki, vrať se .

Dokončila jsem ji v 18ti a vydat se mi ji podařilo až ve 24 letech. Tenkrát jsem s tím neměla žádné zkušenosti, a proto to trvalo tak dlouho. To je jeden z důvodů, proč chci pomáhat začínajícím českým autorům – aby nemuseli ztratit tolik času přístupem pokus omyl.

Od Nikki mi již vyšlo dalších pět knih, takže jsem ráda, že mé rozhodnutí „už navždy přestat psát“ nebylo realizované 🙂

Na mé cestě ke spisovatelství však bylo ještě několik milníků, které stojí za zmínku:

Především to byla moje písemná maturitní práce z češtiny. S naší češtinářkou jsme se živelně nesnášely. Já byla hrozná puberťačka, do školy jsem moc nechodila, zásadně jsem se nepřipravovala a demonstrativně jsem četla jiné knihy, než bylo předepsáno. Takže když mi na slohovou práci tato profesorka napsala, že mám „velký vyjadřovací talent a potenciál pro spisovatelství“, naprosto mě to dostalo. Říkala jsem si, že mě natolik nenávidí, že nemá důvod mi říkat něco potěšujícího, pokud si to skutečně nemyslí. A tenhle fakt mě vrátil zpátky „do hry“.

Další věc, která mi velmi pomohla, byl dopis od Valji Stýblové, mé oblíbené české spisovatelky, která odpověděla na můj dopis, kde jsem ji žádala o radu se spisovatelstvím.

A podobně pro mě měl velký význam dopis z nakladatelství Ivo Železný, kterým jsem také napsala o radu ohledně vydávání knih. To, že se namáhali dospívající holce odepsat, pro mě znamenalo hrozně moc a dodalo mi to odvahu nepřestávat v následování svého snu…

Následovala a stále následuje ještě spousta vzletů a pádů, ale teď už ze své cesty nikdy neustoupím 🙂